Objekt bývalého „Státního Ústavu Dopravního Projektování“ ve zkratce SUDOP byl dostavěn na začátku 70. let dvacátého století. Budova byla cíleně navržena jako projektový ústav, a to v tom nejlepším slova smyslu. Koncepce budovy odpovídala potřebám projektování dané doby a velké části následných dekád. S vývojem nových technických řešení a technologií však původní budova přestala vyhovovat současným potřebám, a proto se investor rozhodl přistoupit k její rekonstrukci.

Co rekonstrukci předcházelo a jaké byly zadávací podmínky tohoto projektu, to už byla jedna z prvních otázek pro architekta projektu, Ing. arch. Tomáše Pechmana ze společnosti SUDOP ­PRAHA. Ten v úvodu říká:

Jak již bylo řečeno, byla budova navržena jako projektový ústav. Z této koncepce také vyplývalo její dispoziční řešení, které se z dnešního pohledu sice jeví jako neekonomické, ale perfektně pokrývalo potřeby pro práci na rýsovacích prknech. Členitá dispozice nabízela převážnou většinu rohových kanceláři, které byly díky vysokým pásovým oknům bez nadpraží ideálně prosvětleny. Některá technická řešení však byla poplatná dané době a z dnešního pohledu jsou již více než nevyhovující. Šlo zejména o to, že stavební konstrukce byly navrženy a postaveny bez přerušených tepelných mostů. To se také v poslední době výrazně projevilo na degradaci fasády a to především na obkladu parapetních vyzdívek. Zde docházelo k postupnému odmrzání a následnému odpadávání obkladu. Zhoršení technického stavu fasády se začalo neúnosně projevovat v roce 2011, což vedlo majitele objektu k rozhodnutí ukončit dílčí opravy a začít řešit opravu fasády komplexně. Proto před koncem roku 2011 vypsal výběrové řízení na projekt rekonstrukce celé fasády. Výběrové řízení bylo vyhlášeno pouze jako interní v rámci skupiny dceřiných společností firmy SUDOP GROUP, která je vlastníkem objektu. To pro nás byla opravdu výzva, protože „naše“ společnost ­SUDOP ­PRAHA, která je jednou z dceřiných společností, sídlí právě v tomto objektu. Motivace byla více než velká a bylo pro nás nepředstavitelné, aby rekonstrukci na „našem domě“ projektovala jiná firma. Tomu také odpovídalo úsilí, které jsme do soutěže investovali. V rámci soutěže jsme připravili několik odlišných variant, které dle zadávacích podmínek mapovaly možná technická, ekonomická i vzhledová řešení. Poté bylo naším cílem přesvědčit investora, že právě naše návrhy nejpřesněji a nejefektivněji naplňují jeho kritéria i potřeby rekonstruované budovy, což se nám podařilo.

Nechal vám investor „volné ruce“ a jak vůbec fungoval váš vztah?

První fází bylo zpracování soutěžních návrhů se snahou předložit nejlepší řešení a právě získat důvěru investora k další práci na projektu. Zde je třeba uvést, že investor je skupina především bývalých projektantů s jasným pohledem na projektování a osobním vztahem k budově. S těmito fakty se nám ze začátku zdálo, že získání důvěry, která je samozřejmě pro projektování a kvalitní výsledek potřebná, bude o to náročnější.
Druhou fází bylo odsouhlasení základního konceptu návrhu pro další projektování. Tím bylo zachování stávajícího konceptu budovy, tj. pásová okna, která probíhají nepřerušeně po celém obvodu budovy a zachování vyzdívek a vnitřních betonových parapetů.
Následovalo zpracování několika variant možných materiálových a barevných řešení, které bylo možné na budově použít. Varianty pracovaly s různými materiály i formou použití, od varianty zásadně měnící vzhled až po návrh, který se materiálově i barevně na původní řešení odkazoval. Investor se následně přiklonil k posledně jmenované variantě, předvěšená fasáda s obkladem z cihelného střepu na parapetech běžných pater a bond v antracitové barvě v parteru budovy. Těmito postupnými kroky vzájemná důvěra přirozeně vykrystalizovala. A dá se říci, že od této chvíle byl projekt plně v naších rukou, což nebývá v dnešní době pravidlem. To samozřejmě neznamená, že by investor ztratil o projekt zájem, rozhodné kroky samozřejmě podléhaly schvalovacímu procesu.

Jaká byla původní vize projektu? Podařilo se ji naplnit?

Základní vizí bylo přenést budovu do 21. století a to jak technicky, tak vzhledově. Neméně důležité bylo také oživení budovy ve vztahu k dosti omšelé Olšanské ulici, ve které stojí.
Při práci na projektu si člověk dobře uvědomoval kvalitu původního návrhu, a snahou tak bylo propsat koncepci a logiku budovy i do jejího nového vzhledu.
Prvotní snahou, v úplném začátku projektování, bylo vtisknout budově naprosto nový, odlišný vzhled. Tato změna vzhledu budovy však byla pro investora příliš radikální. Toto řešení bylo tedy následně opuštěno a základem pro další projektování bylo zachování stávající koncepce fasády. To samozřejmě nebránilo tomu, abychom vizi o moderním, živém vzhledu budovy naplnili.

Mohl byste projekt stručně charakterizovat?

Projekt měl od začátku poměrně jednoznačné zadání. Tím bylo striktně řešit pouze fasádu budovy s minimálním zásahem do vnitřních prostor. To jsme se samozřejmě v maximální možné míře, kterou nám technické řešení dovolovalo, snažili ctít.
Projekt se v rámci budovy dá rozdělit do tří základních částí. Standardní opakující se patra, parter se soklem budovy a vstupní prostor a předprostor budovy.
Projekt typových pater řeší nahrazení ocelových pásových oken hliníkovými s přerušeným tepelným mostem. Dále zateplení vyzdívek parapetů minerální vatou a následné vytvoření vnějšího pláště budovy formou předvěšené fasády z obkladu z cihelného střepu.
Parter budovy k výše uvedenému přidával kombinaci řešení vnějšího provětrávaného pláště bondovým materiálem. Navíc je zde hliníkový okenní systém doplněn o systémovou hliníkovou fasádu a to v místech prosklení na plnou výšku parteru. Sokl budovy je pak již čistě v „bondu“.
Součástí projektu byla také modernizace předsazeného zádveří vstupu do objektu a dvou informačních objektů před budovou.
Projekt, který vznikal do úrovně dokumentace pro výběr zhotovitele, se snažil řešit fasádu do posledního detailu a předejít tak budoucím dohadům o formě nebo materiálu.
Součástí dokumentace „DVZ” byla příloha „standard kvality”, kde byly definovány jak jednotlivé konkrétní materiály určitých prvků (například zasklení), tak variantní možnosti pro širší výběr v rámci soutěže na dodávku fasády (výrobce okenních profilů). Přesto i tam, kde byla možnost volby, byl definován okruh výrobců tak, aby byla udržena potřebná kvalita výrobků. I díky tomu se pak podařilo udržet konzistentní kvalitu díla po celou dobu realizace.

Co bylo pro vás největší výzvou v souvislosti s tímto projektem?

Jak se při vlastní realizaci ukázalo, bylo největší výzvou udržet navržené řešení i při značné nepřesnosti a nekvalitě původních stavebních konstrukcí budovy. Zásadním problémem bylo, že nadpraží i parapety pásových oken „skákaly” po obvodu s rozdílem až 10 cm. V tu chvíli přestávaly fungovat detaily, které provazovaly stávající konstrukce s novou fasádou. S tak velkým rozdílem jsme totiž nepočítali. Dalším dopadem bylo navýšení výšky obkladu parapetu a s tím souvisela i částečná změna v členění této části fasády. Druhým problémem byl půdorysný nesoulad pater nad sebou a také nutnost omítnutí odstrojených parapetních vyzdívek, čímž budova také nečekaně nabyla. V obou případech se nakonec, díky zvolenému principu členění fasády, našlo řešení a původní koncept se tak podařilo dodržet.

Co byste řekl k návrhu a realizaci výrazné části budovy, kterou je bezesporu fasáda?

Pro začátek je potřeba říci, že projekt nevznikal jako dokumentace šitá pro jednoho konkrétního dodavatele, ale sloužil jako podklad pro veřejné výběrové řízení vypsané investorem stavby. Z tohoto výběrového řízení vzešla, jako generální dodavatel stavby, firma Nevšímal. Výběrové řízení mělo ještě druhou část a tou byla subdodávka na dodání předvěšené fasády s obkladem z cihelného střepu, dodavatelem této části se pak stala firma Triangel.

Vlastní stavbu lze pak rozdělit do několika částí.
Největší část na objektu zabírají okenní výplně, dodavatelem této části se stala právě firma Nevšímal. Ta si zvolila jako dodavatele okenních profilů firmu Reynaers (jedna ze tří možností dle DVZ) a dodavatelem zasklení se stala firma AGC Glass Europe (s parametrově jednoznačně daným výrobkem - Stopray Ultra-50 on Clearvision 6 mm a 8 mm). Jako bondový materiál pro parter a sokl budovy byl ze vzorkování vybrán materiál firmy Alucobond.
Výrobcem obkladu z cihelného střepu na předvěšenou fasádu byla firma Moeding (jedna ze tří možností dle DVZ). Kompletní dodávku parapetní části fasády, tj. zateplení, nosný systém pro obklad a obklad realizovala právě firma Triangel, která je také výhradním dovozcem výrobků firmy Moeding.

Součástí dodávky stavby byla i realizační dokumentace. Ta procházela pečlivou korekcí a schvalovacím procesem a díky tomu byly také včasně podchyceny všechny případné komplikace.
Vlastní realizace měla pochopitelně mnohá úskalí. Předně se rekonstrukce prováděla za provozu takřka plně obsazené budovy. To samozřejmě vyvolalo mnoho omezení a různých kompromisů jak pro stavbu, tak pro osazenstvo budovy. Dalším významným problémem bylo zimní období, ve kterém se prováděla značná část stavebních prací. Naštěstí se díky velmi vstřícnému a profesionálnímu vztahu mezi dodavatelem, technickým dozorem, zástupcem investora a projektantem dosáhlo vhodného řešení. Značnou měrou se na dobrém výsledku podílel kvalitní výběr zastoupení firmy Nevšímal, a to v osobě hlavního stavbyvedoucího, pana Miroslava Kvasničky. I díky tomu se tak podařilo vytvořit dílo s velmi vysokou kvalitou provedení.

Děkujeme za rozhovor
Ing. Jiří Zahradnický

Investor: SUDOP GROUP a. s.
Projektant: SUDOP PRAHA a. s.
Architekt, HIP: Ing. arch. Tomáš Pechman
Spoluautor barevného řešení: Ing. arch. Jakub Jakubec
Technická spolupráce: Ing. Ondřej Kafka
Generální dodavatel fasády: Nevšímal, a. s.
Dodavatel zasklení: AGC Processing Teplice a. s.
Dodavatel keramické části fasády: Triangel spol. s r. o.

Galerie:

• 
• 
• 
• 
• 
• Původní stav Původní stav
• 
• 
• 
•  

Ihned po ukončení studia zakládá s Rudolfem a Martinou ateliér QARTA. „Zásadní pro nás bylo možnost podílet se na regeneraci Karlína, být při projektech jako jsou CORSO Karlín a CORSO II, kde jsme měli možnost pracovat v rovném týmu s Ricardo Bofillem. Byla to úžasná doba a i díky ní jsme se posunuli na místo, kde jsme nyní“, říká Jiří Řezák  „náš úspěch vidím také v tom, že jsme nikdy nebyli nuceni hledat zbytečné kompromisy, což je na jedné straně dáno srozumitelným zadáním ze strany našich klientů, ale také kvalitou týmu architektů QARTY.“ 

Autor: QARTA – J.Řezák
Spolupráce: ing. Miroslav Pánek, ing. Petr Holub
Investor: M2 Real Estate a.s.
Hlavní dodavatel: Pragis s.r.o.

Vzpomínka na Prahu konce socialismu dnes v mnoha lidech zanechává tísnivý pocit promarněné příležitosti, kdy z tajemného města magicky prorostlého sítí uliček po patnácti letech kolem sebe vidí turistický disneyland nakašírovaných fasád. Možná, že někteří z těchto nostalgiků občas zabrousí pod severní patu Vítkova, do čtvrti, která dýchá opojnou směsí velkolepého rozvoje ubitého dlouhými lety lidské lhostejnosti, k místu, ve kterém žijí, vyrůstají a pracují. Karlín odolal naivnímu nadšenectví počátku devadesátých let, kdy do Čech vstoupil zahraniční kapitál hledající upadající místa v centrech důležitých měst, aby přeměnil jejích tvář. Dobrý úmysl pozvednutí tmavých děr velkoměsta vylil občas s vaničkou i dítě – ona místa dnes ztratila svou duši. Jednorázová proměna změnila charakter, měřítko a historickou kontinuitu těchto prostor, zůstala jen uliční síť. Postupná přeměna Karlína naproti tomu dovoluje nahlédnout do jeho genia loci a s tímto poznáním vystavět novou strukturu.

Historie budovy a místa:
V první polovině 19. století, spolu s rozvojem strojírenské výroby, vznikají ve čtvrti výrobní haly a jim podřízené související budovy, které prorůstají klasicistní blokovou zástavbu, mísí se se stávajícími obytnými domy a navždy tak Karlínu dají pečeť místa, které za svou roztřepenou uliční frontou skrývá poloveřejný labyrint obrovských prostranství v obležení budov rozdílných měřítek, stylů a kvality zpracování.                                   

Urbanistická struktura:
Na rohu Pernerovy a Šaldovy ulice tak vznikly dva objekty se stejným tvaroslovím, které byly svou funkcí spojeny jako siamská dvojčata. Stavby Kotelny a Energocentrály spolu se svými dvory patří k fascinujícím komplexům karlínské industriální architektury. 

Hmotové řešení:
Budovu Energocentrály jsme vnímali jako jeden z nejchararakterističtejších prvků karlínské struktury. Rohová parcela, na které je umístěn jen podporuje jeho dominanci v lokalitě. S ohledem na takto daný stav jsme omezili vnější zásahy do hmoty budovy na nezbytně nutnou míru a zásadní zásahy jsme prováděli ve vnitřním prostoru stavby. Nové prvky jsme striktně podřídili převažujícímu vzhledu budovy.

Stávající koncepce domu je dvoupodlažní hmota s převýšeným druhým nadzemním podlažím. Sedlová střecha pod sebou ukrývá sedm identických polí v příčném směru a čtyři symetrická pole ve směru podélném. Dvůr separující Kotelnu a Energocentrálu je z ulice uzavřen zděnou bránou vzhledově odpovídající charakteru výše zmíněných budov.  

Naším jediným zásahem do hmoty budovy je nový světlík, jehož koncepce a vnější vzhled zapadá do původního stylu budovy. 

Dispoziční řešení:
Do původního dvoupodlažního jednolodního prostoru jsme vložili tři samostatně přístupná podlaží. Koncepce je strukturována od přetíženého přízemí s nejnižší světlou výškou, kde těžká ocelová konstrukce leží na původních masivních litinových sloupech, následuje velkými okny otevřený prostor hlavního patra, aby dům ukončil bílým podkrovím s převažujícím horním osvětlením.
Půdorysná dispozice tvoří ve schématu všech tří podlaží volný prostor obsloužený schodištěm v zadním (severním) příčném poli. Střední trakt navazujících polí patří servisu pater. Volný a jednoduchý prostor dává vyniknout původnímu rytmu budovy, který se do interiéru propisuje okny systémem hlavní nosné konstrukce.

Přízemí:
Přízemí obsahuje čtyři samostatné prostory – vstupní schodišťovou halu táhnoucí se všemi podlažími, technickou místnost, kancelářský pronajímatelný prostor s vlastním sociálním vybavením a samostatný vstup do 2.np z Šaldovy ulice. Vzájemné uspořádání těchto prostor je dle výše uvedeného schématu, tzn. Severní pole je tvořeno prostorem schodiště a technické místnosti. O zbylých šest polí se dělí prostor kanceláří a samostatný vstup.

První patro:
Prostor tohoto podlaží má z důvodů velkých fasádních oken světlou výšku téměř pět metrů. Hlavní prostor kanceláří je překlenut ocelovými profily tak, aby vnitřní dispozice nebyla narušena sloupy. Střední zázemí toalet je kryto mezipatrem, které rozšiřuje podlažní plochu a zároveň dává prostoru nový náboj.

Podkroví:
Tak jako v prvním patře je zde velká světlá výška, avšak profil prostoru je ovlivněn sklonem střechy. Rytmus budovy je v hlavním prostoru podkrovních kanceláří zdůrazněn vystupující nosnou ocelovou konstrukcí. Čelu vévodí původní rozetové okno. Střechu ve hřebeni otevírá světlík nad mezipatrem. V severní části jsou nad schodištěm umístěny technologie vzduchotechniky přístupné z prostoru kanceláří.

Materiálové řešení:
Budova je symbiózou původních masivních kameno-cihelných zdí a nových ocelovobetonových konstrukcí. Vzhledem k historii objektu a jejímu původnímu využití jsme se snažili vytvořit moderní konverzi industriálního objektu. Využili jsme struktury původního zdiva pro zdůraznění moderních prvků na kontrastním pozadí historické budovy.

Nová nosná ocelová konstrukce je ve všech prostorech maximálně odkryta, tak aby se vizuálně prosadila. Její proporci jsme se snažili dát do souladu s masivností samotné stavby. Betonové stropy, jsou v podhledech ponechány v hrubé struktuře a barvě materiálu.

Okna a výplně otvorů na fasádě byly vytvořeny jako replika původních oken, jen povrchová úprava byla změněna z estetických na pozinkovanou. V interiérech tato barva koresponduje s pozinkovanými podlahami. Konstrukčně se jedná o dvojitou podlahu, vyskládanou ze čtverců 60 x 60 cm. Zbylé zdivo v kancelářských prostorech je omítnuto a bíle natřeno až na severní stěnu, která sousedí s vedlejším objektem sýpky. Tato stěna zůstala v celé své ploše odkryta a dnes na ní můžeme pozorovat různorodou skladbu kamenného a cihelného zdiva, ve kterém se odrážejí původní ocelové prvky.

Prostor schodiště je na podlahách ponechán v betonu v kombinaci s prvky z pozinkovaného plechu. Výtahová šachta v centru prostoru j vytvořena z ocelové konstrukce kryté pískovaným sklem a v čele s dveřmi z nerezového plechu.

Galerie

Projekty

Zadání:
Rekonstrukce stávajícího pavilonu a navržení nového pavilonu mateřské školky, za účelem navýšení kapacity a vybudování nového víceúčelového sálu školky.

Architektura:
Zástavba školky z 80. let je tvořena pavilony propojenými spojovacími krčky. Prostor pro přístavbu byl omezen z východní a jižní strany hranicí pozemku, ze západní strany stávajícím pavilonem. Ze severu jsme potvrdili hranici tvořenou stěnou spojovací chodby a vytvořili tím předprostor školky – důr s parkováním. Navržený shluk nových pavilónů tvoří společně uzavřený herní dvůr ve tvaru U obrácený na jih a propojený se zahradou areálu. Krom úsporného prostorového plánu bylo hlavní ideou návrhu pracovat s proměnlivou výškou prostorů, která současně vytváří siluetu stavby. Identifikačním znakem přístavby a zároveň výtvarným prvkem interiérů jsou kruhová okna s barevnými fóliemi rozdílných velikostí. Barevnost se projevuje i v odstínech podlah a v koupelnách. Fasáda je obložena horizontálními modřínovými latěmi s různými odstupy.

Konstrukce a technologie:
Konstrukce je zděná, vnitřní omítky štukové, bílé. Z vnější strany je plášť zateplen minerální vatou, chráněnou dřevěným obkladem bez úpravy. Vytápění je napojeno na stávající plynový kotel v suterénu rekonstruovaného pavilónu.

Galerie

Lokalita: Praha 8, Karlín
Investor: Kolonáda - International, a.s.
Rozsah: administrativní budova
co-autor: Ricardo Bofill Taller de Arquitectura

Pražská čtvrť Karlín je dynamicky se rozvíjejícím místem, kde nové administrativní budovy nahrazují industriální stavby 19. století.

Vedle zdařilých rekonstrukcí v historických blocích rostou stavby na dosud pustém nábřeží Vltavy, proluky vyplňují kvalitní administrativní budovy a celá čtvrť tak získává svěží nádech obchodního centra v obrysech lety prověřené městské struktury. Jádro čtvrti - její těžiště se váže na nejvýraznější komunikační bod – stanici metra Křižíkova. Zdejšímu prostoru dominuje Palác Karlín – orientační stavba, svou oranžovou fasádou prosvětlující významné obchodní ulice - Thámovu a Křižíkovu.

Tento průkopník nového vzhledu Karlína drží ochrannou ruku nad jednou z nejkrásnějších moderních pražských staveb – Corsem. Dlouhá rytmická fasáda tohoto skvostu tvoří jednu ze stěn nově koncipovaného náměstí. Na protější straně se počítá s komplexem tří staveb, které svým monumentálním vzhledem vytvoří jasnou dominantu prostoru. Stavba o níž tato studie pojednává je vstupním objektem, jež uzavře náměstí do bulváru kolmé na ulici Křižíkovu. Orientace hlavních vstupů do budovy je do tohoto bulváru, jenž vznikne mezi novými objekty a stávajíí budovou CORSO I. Objekt CORSO III má dva hlavní vstupy v ose východ-západ jenž prostorově navazují na vnitřní atrium v budově CORSO I. Tento velkolepý koncept nemá v dnešní Praze konkurenci, neboť žádný z developerů nově obnovovaných čtvrtí Prahy zatím nenašel odvahu k vytvoření nového městského prostoru, kterým by zkvalitnil životní prostředí v okolí svých staveb.

Corso Karlín nastavilo svým objemem příjemné lidské měřítko jím ovládaného prostoru a nové budovy s potěšením odpovídají hmotou na tuto výzvu. Jen těžko v sobě zapřou původ svého autora, neboť klasické trojdělení hmoty táhnoucí se světem architektury již od dávnověku najdeme nejčastěji ve středomoří, ať se jedná o stavby Řeků či Římanů, nebo klasickou velkolepost renesančních paláců. Pevné usazení v masivním soklu, který zde dosahuje výšky dvou pater, nese podobně vysokou hmotu hlavního těla stavby, které si zachovává stejně svěží detail jako vedlejší Corso, a celá stavba je ukončena dvěma lehkými ustupujícími patry, jež nesou navenek ocelové sloupy, vyplněné prosklenými stěnami a samozřejmě ukončeny římsou. Uskočení obou pater je natolik výrazné,že chodec ocitnuvší se na náměstí je bude jen matně tušit a spíše vnímá optickou hladinu zástavby, která končí tělem stavby a rovná se výšce Corsa.

Jako hmota budovy staví na tradičním trojdělení, tak i dispozice má svůj prověřený vzor. Vychází z amerického schématu administrativní budovy. Komunikační jádro se schodišti a sociálním zařízením tvoří střed dispozice a ostatní plochy směrem ke světlým fasádám jsou naprosto volné, připravené variabilně pro halové či separované kancelářské plochy. Jak již bylo řečeno vstup do budov je z budoucího náměstí, kde mezi fasádou a jádry vzniká přirozená a prostorná vstupní hala. Schéma ostatních nadzemních podlaží jsou popsána výše. V přízemí budovy CORSO II ze  strany Křižíkovy ulice je vjezd do prostoru podzemních garáží, jejichž třípodlažní dispozice elegantně řeší problém jednosměrného průjezdného provozu. Vůz sjíždí vjezdovou rampou až na úroveň druhého suterénu. Zde je možno pokračovat do prostorů pod jednotlivými objekty CORSO II a III. Do úrovně třetího suterénu se vjíždí v každé části suterénu po samostatných rampách.

Galerie

Pavilón byl postaven v roce 1959 v akci „Z“ pro potřeby výstav klatovských karafiátů. Od 80. let do současnosti byl v pavilonu umístěn depozitář a dílny pro potřeby Vlastivědného muzea. K tomuto čistě technickému účelu byl pavilon částečně stavebně upraven.

Figura pavilonu byla pro nás největší architektonickou hodnotou. Nejprve jsme odstranili všechny přidané historické “U“. Zazdili jsme všechny původní otvory, včetně centrálního vstupu a prolomili symetricky dva nové otvory ve štítech. Jeden otvor je vstupem. Oproti původnímu centrálnímu, je umístěn asymetricky, aby expozice mohla vyplnit nerušeně celý prostor pavilónu. Druhý otvor je velké okno s průhledem do zahrady, které dává tušit světlo na druhé straně expozice při vstupu do pavilonu a vytváří tak uvnitř výstavy „pauzu“ s posezením. Třetí otvor je velký kruhový světlík ve střeše v prostředku pavilonu s horním rozptýleným světlem.

Expozice je umístěna do vitrín, které jsou součástí obvodových stěn. Návštěvník se díky tomu pohybuje uprostřed expozice obklopen kolem dokola pestrými tvary a barvami historického skla. Tvarování vitrín vychází z geometrie pavilonu, mírně ji rozvíjí a dotváří tak podobu vnitřního prostoru interiéru. Ten je rovněž určen pro krátkodobé výstavy, čímž je umožněno vystavování objektů různých měřítek. Součástí expozice je betonové točité schodiště do suterénu, kde je umístěno technické zázemí s toaletami. Další technické zázemí se šatnou je schováno do zděné „kapsy“ u vstupu. Bílá sjednocující barva v interiéru i exteriéru podtrhuje barevnost exponátů i zahrady a zároveň nechává vyniknout tvar pavilonu i vnitřnímu prostoru v jemných odstínech. Organicky tvarovaná zahrada s ostrovy travin a sezením doplňuje a zároveň rozvíjí základní geometrický koncept. Počítá se s umístěním některých exponátů v prostoru zahrady, která je přístupná veřejnosti a vytváří tak další relaxační prostor v centru města. Důležitým počinem je grafika a vizuál pavilonu, který v jemných detailech řezů písma gotham doplňuje architekturu. PASK.

Konstrukce a technologie:
Konstrukce je zděná, omítky štukové, bílé. Z vnější strany je plášť zateplen minerální vatou. Podlahy, schodiště a rampa jsou betonové. Konstrukce střechy je původní, pultová ze sbíjených prkenných vazníků. Vytápění je řešeno tepelných čerpadlem na vzduch v suterénu.

Galerie

Zabývám se architekturou různých měřítek, od drobných interiérů po urbanistické zásahy. Důležitý je pro mě kontext a klient. V neposlední řadě pak materiál a řemeslo. Preferuji civilnost.

Partneři: Doc. Ing.arch. Jakub Cigler, AIA, Dipl. arch. Vincent Marani, AIA
Hlavní architekt projektu: Ing.arch. Boris Vološin
Hlavní inženýr projektu: Ing. Petr Kužela
Investor: AIG LINCOLN CZ
Generální dodavatel stavby: PORR Praha

Na první fázi výstavby, během které byla postavena administrativní budova s označením 02 s navazujícími zahradními úpravami, plynule navázala realizace i dalších dvou plánovaných fází, ve kterých postupně v letech 2003 až 2006 vznikly další objekty.

Ve fázi 2 byly postaveny administrativní budovy 01, 03 a 05, a ve fázi 3 další administrativní budovy 06 a 07. Spolu s dokončením série administrativních budov byly zrealizovány další umělé vodní prvky a jezírka, které spolu s komplexními zahradními úpravami spojují jednotlivé části areálu v celek. Postupující výstavbou dalších administrativních objektů došlo k zformování vnitro‐areálové komunikace, k uzavření prostoru nově vzniklého náměstí s podzemními garážemi označenými jako objekt 04 a ke vzniku celistvého urbánního prostoru. Centrální náměstí tvoří trávnatá plocha s vodním prvkem, golfovým hřištěm, kioskem s navazující dřevenou terasou krytou textilní střechou a je určeno především k relaxaci.

Objekty 07 a 05 byly proti původnímu projektu propojeny přemostěním na charakteristické subtilní podnoži. Rozšíření, které vyplynulo z požadavku klienta na zvětšení podlažní plochy prověřilo životaschopnost urbanistického konceptu. Areál byl v rámci výstavby rozšířen o řadu doplňkových služeb jako banka, fitness, kavárna, trafika, lékařská služba, školka a další, které přispěli k celkovému oživení areálu. Postupná realizace budov a zahrad naplnila urbanisticko‐architektonický záměr vytvořit humánní pracovní prostředí.

Galerie

Vizualizace

Odpovědný architekt: doc. Ing. arch. Jakub Cigler
Hlavní inženýr: Ing. Aleš Raimr
Architekt projektu: Ing. arch. Boris Vološin

Návrh řeší území administrativně – obchodního komplexu, které je situované ve východní části městského osídlení Moskevsko – Leninského kraje, Moskevské oblasti, 1,5 km od MKAD a nedaleko obce Rumjantsevo. Posuzovaný pozemek se rozkládá na území "Trojckého udržitelného systému přesídlení".

Projekt Telekom City bude mít okolo 430.000 m2 exkluzivních administrativních ploch, zahrnující hotelové a výstavní komplexy, obchodní centrum, kafé a restaurace, fitness klub a další objekty, speciálně připravené pro IT a telekomunikační firmy. Projekt je rozdělen na 12 objektů – do tří etap výstavby. Řešené území hraničí z východu s neobydleným územím městského sídla a územím komplexu OOO Strojinvest, z jihu a západu s územím obytné zástavby obce Rumjantsevo. Komplex budov je ohraničen areálovou dvoupruhovou jednosměrnou komunikací. V řešeném území budou dva autobusové terminály, na severu a jihu.

Na atypickém lichoběžníkovém pozemku je umístěna sestava dvanácti nadzemních pětipodlažních budov (se dvěma suterénními podlaží). Do vnitrobloku budovy vytvářejí vnitřní náměstí – veřejný prostor
s parkovou úpravou snadno přístupný ze dvou směrů a z bočních komunikací. Objekty jsou navržené v modulu 8,1x 8,1 m, jednotlivé prsty a krčky objektů mají šířku maximálně tří modulů. Vnitřní atria jsou prosklená uzavřená a tvoří zimní zahrady. Tento modulový systém umožňuje flexibilně využít kancelářskou plochu s ohledem na přirozené osvětlení a oslunění. Fasáda je rozvržena v násobcích 1,35m, v modulech 2,70m. V těchto modulech lze stavět příčky, tak je umožněno vytvářet různá pracovní místa od buňkových kanceláří přes kombi až po halové kanceláře – dle požadavku jednotlivých nájemců. Navržená konstrukční výška 3,90m umožňuje vedení instalací v podhledech a zdvojených podlahách pro zajištění maximální variability komfortu. Vstup do jednotlivých budov bude umožněn přes dvoupodlažní vstupní lobby v úrovni centrálního náměstí nad obchodní pasáží. Jednotlivé domy mají lobby propojené s obchodní pasáží pomocí dvojice eskalátorů a vysokokapacitních výtahů.

Obchodní pasáž je umístěná v podnoži mezi objekty pod hlavním náměstím. Pasáž je jednopodlažní krytá ulice s obchodními jednotkami po stranách, hlavní vstupy jsou z jižní a severní strany. Z východní a západní komunikace jsou boční vstupy nebo zásobování. Samotná pasáž má organický tvar, který sleduje diagonální osu pozemku. Pasáž je prosvětlená kupolovými prosklenými světlíky, které jsou zakomponovány do zeleně na náměstí. Část obchodních jednotek je vyčleněná pro restaurace, supermarket a velké nájemce, část je pro drobné obchody. Velké jednotky mají přímou návaznost na zásobovací dvory.

Plocha pro objekty veřejné infrastruktury je vyčleněná v severovýchodním rohu, bude využita pro místní podzemní čističku odpadních vod, trafostanici, regulační plynovou stanici a pro zázemí údržby areálu – parkování vozidel údržby atd. Objekty technické infrastruktury budou pokud možno podzemní nebo kryté tak, aby nenarušovali charakter a provoz okolní zástavby. Kolem objektů bude vytvořený pás ochranné zeleně.

Jako hlavní veřejné prostory jsou uvažovány:
Náměstí nad obchodní pasáží – náměstí bude určeno pouze pro pěší s možností pohybu požárních vozidel, náměstí bude mimo pojížděné zpevněné plochy maximálně ozeleněno. Východní a západní silnice s alejí – nepředpokládá se výrazný pohyb chodců, kromě vstupních os do pasáže a na náměstí. Hlavní čelní vstupy do pasáže – budou tvořené dvojicí zakřivených ramp pro pěší, invalidy a VIP vozidla a zelení. Povrchové parkování – plochy budou maximálně ozeleněné a rozčleněné pomocí ozeleněných kopců a trvalkovými záhony.

Vizualizace

Jakub Cigler je známý svými domácími i zahraničními projekty. Během svého pětadvacetiletého působení v oboru spolupracoval na různých projektech s řadou významných společností. Díky těmto zkušenostem a dlouholeté praxi je dnes Jakub Cigler považován za architekta vybaveného hodnotnými znalostmi v architektonickém oboru.

Krátce po absolvování fakulty architektury ČVUT působil Jakub Cigler v Londýně a v roce 1989 založil vlastní studio v Praze. Známý je pro své domácí i zahraniční projekty, na kterých spolupracoval s řadou významných investorů. Patří mezi ně The Park na Chodově, sídlo rádia Svobodná Evropa, Quadrium nebo Florentinum v Praze, Sofia Airport Center, ComCity v Moskvě a mnoho dalších.

Od roku 2001 vede více než sedmdesátičlenný tým studia, jehož realizace a projekty získaly mnoho ocenění u nás i v zahraničí. Studio se věnuje řešení urbanistických celků, kancelářských budov, rezidenčních objektů, obchodních a hotelových center i objektů veřejné vybavenosti, včetně interiérů. Projektuje novostavby i rekonstrukce a vždy se přitom zabývá urbanistickým řešením a kultivací veřejného prostoru. Pro jeho tvorbu je charakteristická práce se zelenými plochami. Kromě práce se Jakub Cigler raduje také ze svých šesti dětí a jedné vnučky.

1987 | absolvování ČVUT
1991 | jmenování prorektorem, VŠUP
1993–1995 | viceprezident Václavské metropolitní nadace
1993 | udělení docentury, VŠUP katedra architektury
1993 | udělení autorizace 00195 ‐ Česká komora architektů
1995 | člen uměleckého spolku Mánes
1996 | člen Amerického institutu architektů ‐ evropská pobočka (Int'l. Assoc. AIA)
1999–2001 | člen Poradního sboru primátora pro architekturu, urbanismus a památkovou péči
2002 | člen dozorčí rady ČKA

Realizace:
‐ The International Glascentrum v Haagu v Nizozemí
‐ Rob van den Doel Glass Gallery v Praze
‐ Vstupní hala budovy Nationale Nederlanden Headquarter v Rotterdamu

Současné mezinárodní realizace
‐ 2009 ‐ 2012 Digital park II & III v Bratislavě (oceněno cenou Dušana Jurkoviče 2009)
‐ 2012 Sofia Airport Center v Bulharsku
‐ 2014 ComCity, Moskva